Plesnivý salámy

To, že se Francouzi vyžívají v sýrech, normálních i plesnivých, to jsem věděl. Když si chce člověk koupit v obchodě sýr, tak nejlevnější je právě nějakej s plísní - President, Camembert apod., a takovej obyčejnej měkej sýr typu "Veselá kráva" je výrazně dražší. Stejně tak tu nemají ani normální eidam a člověk se musí rozhodovat mezi širokou nabídkou všelijakých "lepších" sýru. Když jsem byl ale nakoupit naposled, všiml jsem si docela dost velké nabídky plesnivých salámu, tož jsem si jeden koupil. Nechutná to špatně, pokud si člověk z toho na začátku sloupne tu vrstvu bílé plísně (je ukrutně sladká), pak to chutná skoro jako normální salám, akorát trošku nasládlej. Zajímavý ještě je, že ty víc plesnivý salámy měli ve slevě - asi se jich potřebovali zbavit co nejdřív. Mě to hned připomnělo nedávnou aféru myslím v českobudějovickým Meinlovi, kde přebalovali, omývali a znovu dávali do prodeje plesnivý salámy - maj si vzít příklad z Francouzů, ti se za to aspoň nestydí :)

Výlet do Lille aneb jak (ne)stopovat ve Francii

Tenhle víkend jsem se potřeboval dostat do Lille, abych si tam vyzvedl notebook a ještě nějaký věci a protože vlak z Paříže do Lille (nic jinýho než TGV tam nejezdí) stál 25€, rozhodl jsem se, že to zkusím stopem.

R.E.R.kem jsem dojel na co nejsevernější část Paříže, kousek od dálnice A1, co vede přímo do Lille a vyrazil jsem k dálnici. Podle mapy jsem čekal, že tam bude nájezd, jenže ouha, kde nic, tu nic, jen most a na něm dálnice. Tak mi nezbývalo, než vylézt nahoru a začít stopovat.

Pravda, přímo na kraji dálnice žádná sláva, jednak tam všichni jeli ukrutně rychle a druhak jsem čekal, kdy mě seberou policajti, a tak jsem asi po 20 minutách stopování vyrazil pěšky podél dálnice a doufal, že najdu nějaký odpočívadlo. Za chvíli jsem na jedno narazil a tak jsem se začal vyptávat lidí, jestli by mě nevzali.

Když jsem se bavil s jednou rodinou, přifrčela na odpočívadlo blikající policejní dodávka a začala se nás na něco vyptávat (já jsem jim jako obvykle nerozumněl) a když pán s paní, u kterých jsem právě byl, dost dlouho usilovně vrtěli hlavou, tak se policajti za chvíli sebrali a odfrčeli dál.

Jo, že prý hledali mě a že mě vemou teda mimo dálnici, oni že sjíždí na nejbližším sjezdu, a ať zkusím stopovat tam - za peage - tam už se to smí. Tak jsem vytáhl cedulku a stopoval dál. První auto, co ke mě přifrčelo, byla policejní dodávka :) Navíc ta stejná.

Začali se mě vyptávat, tentokrát jsem jim nerozumněl raděj naschvál, pokusili se mi rukama nohama vysvětlit, že na dálnici se nestopuje, navzájem si pořádně zanadávali, jak je to hrozný, když neumím francouzsky a odfrčeli pryč. Uff. Hned nato mě vzal jeden hrozně hodnej Francouz skoro až k Lille (a po cestě mi vnutil oběd) a hned nato jsem stopl první auto, který mě vzalo až na kraj Lille. Takže závěr - ve Francii se stopuje úplně v pohodě, lidi jsou hrozně ochotní a hned člověka vezmou, ale ne na dálnici, nejlíp na N-kách (nationalle route - takový velký silnice, skoro jak u nás dálnice).

V Lille bylo krásně, mají tam metro bez řidičů (je to paráda stát úplně vpředu tváří tvář černýmu tunelu a koukat, jak pod nohama mizí koleje), krásný historický centrum, plný lidí, starej kostel s moderním betonovým předkem (fuj to bylo ale škaredý) a hrozně moc lidí v ulicích.

Nazpátek jsem stop už nestíhal, byla skoro tma, tak jsem se svezl teda tím TGVčkem, však člověk to musí někdy vyzkoušet. Pohodová jízda, rychlost nad 200km člověk ve vlaku vůbec nevnímá a za hoďku jsem byl v Paříži.

Opět ve staré dobré Paříži

Neb areál univerzity v Orsay je jen půl hodinky jízdy místním R.E.R. (dále v textu též "vlakošalina") od centra Paříže a já byl v Paříži naposled před dvěma roky na podzim s Pavlíkem, neváhal jsem, a hned první volnej den jsem vyrazil projít se a zkontrolovat některá moje oblíbená místa v Paříži.

Počasí mi přálo, a tak jsem se vydal od Notre-Dammu směrem k Eiffellovce a navšívil po cestě několik mých oblíbených míst. Mimo jiné uličku, kde jsme kdysi bydleli u Mata, most Pont des Arts (u něj byla zrovna otevřená výstava fotografií a obrazů k dvousetletému výročí Francouzského institutu - moc pěkný obrázky tam měli), Louvre, parky směrem k Place Concord a tam mě čekalo první překvápko.


Po kraji silnice jede skupinka asi deseti turistů na takových jakýchsi věcech - dvě kolečka a řidítka, něco jak když jezdí cirkusáci na jedno-kole, ale tihle si na tom v pohodě jezdili sem a tam, na cikrusáky moc nevypadali a spadnout z toho taky ne! Tak jsem stál a zíral. Lidská vynalézavost je nekonečná. Jak to funguje? To jako má v sobě motor a samo to vyrovnává rovnováhu nebo co? Jestli jo, tak to je teda fakt namakaný, těžká elektronika. Anebo jak by to mohlo fungovat jinak? No nějakej motor to v sobě mít musí...

S těmahle myšlenkama jsem skupinku opustil a pokračoval dál směrem k Eiffelovce. Na internetu jsem pak našel informace o tom vozítku - říká se tomu Segway a je to docela nová věc, ale taky pekelně drahá - u nás se to dá pořídit kolem dvouset tisíc korun :) No, tak to si nechám zajít chuť a raděj pořídím kolečkový boty, který stojí necelý tři tisíce. Ale aspoň svézt bych se někdy mohl ...

To, co mě na Paříži vždycky fascinovalo, je život v ulicích a na každým kousku volné plochy. Před Invalidovnou odpočívala spousta lidí, někteří si jen vykládali, někteří hráli fotbal, někdo pouštěl draka a někdo trénoval jízdu na kolečkových bruslích. Prostě podzimní pohoda. Podobně v parcích pod Eiffelovkou - hromady nejen francouzů jen tak ležících, popíjejících vínečko, opalujíc se na ještě aspoň trošku hřejícícm sluníčku, žádnej spěch. Takovej zpomalenej obraz života u nás v Čechách.

Protože byly zrovna dny kultury nebo něčeho podobnýho (to jsem zjistil až podle velkých front před různýma muzeama), byl zadarmo vstup na mnoho míst - já jsem se mrkl na Napoleona schovanýho v megavelké dřevěné rakvi a na muzeum druhé světové v Invalidovně - moc krásně zpracovaná celá historie, včetně videí, obrázků, map a spousty zbraní z tehdejší doby. Úplně to na člověka zapůsobí, jaká to tehdy byla hrůza a jak to celý trvalo šest let, prostě šílený.

Den se blížil ke konci, a tak jsem pln dojmů ze staré a přitom něčím pořád nové Paříže vyrazil nazpátek. Na zastávce metra Les Halles jsem ještě strávil půl hodiny poslechem minisymfonického orchestru - asi deset mladých lidí vytáhlo fidlátka pustilo se do vážné hudby. A lidi chodili kolem, někteří se zastavili a poslouchali, někteří to jakoby ani nevnímali a prošli nevšímaje kolem a hudba se nesla chodbami metra do všech koutů, a do toho řinčeli přijíždějící a odjíždějící soupravy metra ... Taková poezie pařížského metra, asi budu muset do podzemí vyrazit někdy na dýl, i se stativem, a víc nasát tu atmosféru ...

Papa, Paříži, třeba zas někdy ...