Další víkend v Paříži

Tento víkend jsem měl možnost strávit další víkend přímo v Paříži, a to navíc ve společnosti Pavla, kterej se přijel na pár dní podívat do Francie, a Klárky, která teď studuje v Lille, taky v rámci Erasmu.

Za celý víkend jsme toho stihli opravdu spoustu, tady je pár nejzajímavějších věcí:

Kromě první neděle v měsíci, kdy je zdarma přístupných spousta muzeí v Paříži, je každý pátek otevřený Louvre zdarma pro lidi do 26 let. Sice až od šesti hodin večer do desíti, ale není to špatná příležitost vyrazit se tam podívat.

Trhy v okolí Barbesu (pod sloupovím metra u zastávky Barbes Rochechouard) jsou naprosto úžasná věc, hlavně svojí atmosférou. Ukrutný dav lidí se mačká mezi dvěma řadami stánků s ovocem, zeleninou, masem a sem tam i něčím jiným, prodavači neustále pokřikují svoje nejlepší ceny, lidi se přetlačují u jednotlivých stánků, moc bělochů tu taky není, hlavně arabové a černoši, zkrátka takový trochu jiný svět. A nejlepší je, že mezi jednou a druhou hodinou odpolední se najednou začne všechno balit a za půl hodinky není po nějakých trzích ani památky.


Montmartre s Paříží zahalenou do mlhy má taky svoje kouzlo - nemusí být úplně hezky a vždy je na co koukat.

Brrr, ale o víkendu fakt už udeřilo pořádně zimní počasí... Pokud se člověk rychle nepohyboval nebo zrovna neobdivoval interiér nějakého kostela, byla mu fakt pořádná zima! Málem jsem si kvůli tomu koupil sako za 2€, ve kterým by mi bylo pěkně teplo... Akorát bych pak asi nevypadal úplně civilizovaně, tak jsem se s tou myšlenkou nakonec raděj rozloučil :(

Africká čtvrť (na východ od Montmartru, poblíž Barbesu) je ukrutně zajímavá díky svým krámkův s exotickým zbožím. Plody, který člověk předtím v životě snad ani neviděl a vůbec netuší, co by to mohlo být, konzervy se vším možným, sušené ryby, ... Ale dávejte si pozor, když fotíte - pokud to neděláte dost nenápadně, tak z toho můžete mít docela problémy, Klárka se musela pořádně pohádat, aby nemusela vytáhnout film z foťáku, poté, co vyfotila jednu afričanku. Prý, pokud chce člověk někoho ve Francii vyfotit, tak ten dotyčný mu k tomu musí dát souhlas, že je na to zákon. No nemají to ti fotografové dnes jednoduchý. Jo, a taky tady mají super levný burákový máslo, mňam mňam!


Každou neděli má člověk v Paříži možnost poslechnout si některé z mnoha varhan v pařížských chrámech, a protože Pavlík a varhany je kapitola sama pro sebe, byla neděle ve znamení varhan. Nejlepší byl koncert v chrámu St. Sulpice v rámci Bachova varhanního festivalu. Když člověk slyší ty monumentální tóny a sílu zvuku, linoucího se z varhan a rozléhající se kostelem, je to dost silný zážitek. Nejvíc na mě zapůsobilo Regrova Fantasie a Fuga B-A-C-H, fakt dost síla.


Lucemburské zahrady - to je pohoda po celý rok. Ač byla sice pěkná zima, neodolali jsme, a po vzoru ostatních francouzů jsme se taky na chvíli vyvalili na místní židličky a hezky na sebe nechávali dopadat paprsky podzimního slunce. K tomu jsme si ještě rozkrájeli ananas koupený na Barbesu, to byla pohoda.

U Notre Dammu to žije i na podzim - kolečkáři na inlinech tu dovádí snad každý víkend, ne-li častěji. A že je na co se dívat, slalom pozpátku na jedné noze mezi kelímky, držíce se jednou rukou člověka jedoucího hned za mnou, to ještě nezvládám :)

Snad jen ve Francii člověk může narazit na úplně uzoučký domy, který mají šířku o něco málo větší, než jedno okno a pak se postupně rozšiřují. To musí být teda minipokojíky!
Netušil jsem, že je v Paříži víc vítězných oblouků, kromě toho největšího a nejslavnějšího na konci Champs Elysées, dokud jsme na jeden nenarazili na začítku Rue de Fuaborg při cestě na Gare du Nord. Moc pěkný.

No a to je asi tak vše, přátelé. Bylo to dost náročný, hodně ťapání sem a tam, pořádná kosa, ale stálo to zato. V Paříži se vždycky najde něco zajímavýho.

Kompletní fotogalerii z víkendu najdete tady.

Francouzský bankovní účet

Protože se mi podařilo zjistit, že jakási francouzská organizace CAF na podporu studentů přispívá něco málo každýmu na bydlení a je kvůli tomu potřeba mít účet ve francouzské bance, tak jsem vyrazil něco takovýho si zařídit. Lidi kolem mě mají studentský účty ve všech možných bankách, tak to bylo asi jedno, ve které to zkusím.

První pokus byla francouzská pošta, La Poste, která má prý úplně nejjednodušší základní konto, tak proč si zařizovat něco komplikovanějšího. Jenže ouha, prý potřebuji pas a nějaký další věci, ale taky musím mít Carte de sejour, něco jako povolení k pobytu ve Francii na určitou dobu, vlepuje se to do pasu, viděl jsem to u jednoho Brazilce, co tu studuje. Ale kde bych já, Čech, součást moderní Evropy, vzal nějakou Carte de sejour? Argumenty typu, že jsem taky člen EU a že třeba Španělé, co si u nich zařizují konto, tohle povolení nepotřebujou, nezabraly, tak nezbylo, než poštu opustit a vyrazit dál. Asi nejen u nás je pošta obrovskej státní moloch, kterej se velice pomaličku adaptuje na dnešní moderní dobu.

Tudíž jsem vlezl do nejbližší banky, co jsem potkal. Jenže, pokud si chci u nich zařídit konto, musím si kvůli tomu sjednat schůzku. Vzal jsem si tedy telefonní číslo a další týden jim volám, jenže první paní, co to vzala, neuměla anglicky, a mé francouzské snaze vysvětlit, že chci účet, neporozumněla, druhá paní jakbysmet, nakonec mě přepojili na nějakýho pána, a s tím se konečně domluvit šlo. Hurá, za dva dny si jdu zařídit konto! Aspoň nějaký pokrok. Bohužel,tady je naprosto jasně vidět, jak ve Francii skoro nikde, ani v bankách, nemluví skoro vůbec anglicky, jejich "světová" francouzština jim bohatě vystačí.

Naštěstí samotný zřízení konta byla už úplně jednoduchá záležitost, paní, která to se mnou nakonec vyřizovala, anglicky uměla úplně dobře, a za 15min bylo všechno hotový. Navíc mě to nic nestálo, nemusel jsem na konto vložit ani žádný počáteční vklad a je k tomu internetové a telefonní bankovnictví zdarma, takže úplně ideální.

Zima se blíží!

A je to tady. Dnešní noc byla první pořádně mrazivá - když jsem ráno vyrazil do laboratoře, tak úplně všude na naší botanické zahradě byla bělostná jinovatka, která se nádherně třpytila v paprscích ranního slunce. Sice jsem toho dnes moc nenaspal, a ráno se mi tudíž ani trošku nechtělo vstávat a vyrazit do laboratoře, ale když jsem vyšel ven z koleje a zamířil směrem k laboratoři, úplně mě ta krása uchvátila, otočil jsem, vyběhl jsem zpátky do pokoje pro foťák a rychl utíkal zpátky udělat pár fotek, než se jinovatka rozpustí. A hned mám z té krásy dobrou náladu na celej den :)

Tak se nezapomeňte pořádně dívat kolem sebe, na přírodu, která fakt dokáže divy. Ať se vám nestane, že něco takovýho třeba kvůli spěchu a zmatku každodenního života přehlédnete.

Uf, ta francouzština!

Řeknu vám, občas to není jen tak. Onehdá jsem si byl hezky nakoupit zásoby jídla na následující týden v místním supermarché, a nebylo to vůbec jednoduché. První věc, která mi trochu zamotala hlavu, byly jogurty. Chtěl jsem si koupit normální bílej jogurt a všechno, co jako bílej jogurt vypadalo, mělo na sobě napsaný Fromage Blanche. Ale protože už nejsem naprosto úplnej začátečník, tak jsem si pamatoval, že fromage znamená sýr a blanche je bílý. Že by tu měli v těch kelímcích od jogůrtů samý nějaký bílý sýry? To snad ne... Tak jsem to riskl, a ono fakt jo, byl to bílej jogurt :)

Horší to bylo ale s klobásama. Vidím v regále takový krásný tmavý klobásky, píšou na nich něco o cibulí, proč ne, cibulí se nic nezkazí, tak jsem se na ně moc těšil. Ale když jsem je teďkom šupl do hrnce, že si je hezky ohřeju - nepříjemné zjištění, žádný klobásky! Jelita nebo něco takovýho to bylo! To mě teda fakt nepotěšilo, co se týče franouzských slovíček v oblasti jídla, tak to budu muset pořádně přidat, ať vím, co jím :)

Válka policajtů a Crash

V poslední době jsem viděl dva filmy, který na mě oba dost zapůsobily a přitom oba byly velmi podobný svou ponurou amtosérou, obrazem dnešního nespravedlivého světa, zkrátka dost depresivní dílka.

Válka policajtů (36 Quai des Orfèvres) je příběh dvou vysoce postavených policajtů v Paříži, kteří se oba snaží co nejdřívě vyřešit složitý příbat s neznámým gangem a následně se začnou nenávidět a události ve filmu jsou čím dál horší a horší. Kde je hranice zla a dobra? Kam až může policajt zajít, aby dosáhl svého cíle? Dokonce jsem i po dlouhé době uronil slzu, což se mi stává jen velmi výjimečně.


Druhý film, Crash, se odehrává pro změnu v dnešním L.A. a popisuje dost složitou situaci mezi různými národnostmi, které zde žijí pohromadě, hlavně mezi černochy a bělochy. Během filmu se seznamujeme s několika příbehy, které se postupně potkávají a zase rozcházejí a všechno působí dost depresivně a pesimisticky - zkrátka velký problém dnešní moderní civilizace a velkých měst, který zřejmě nemá řešení. Obzvlášť když si to člověk srovná s aktuálními nepokoji v Paříži a okolí s přistěhovalci, tak je to o něčem podobném.

Je to pocit doteku. Víš, v každém velkém městě se procházíš. Otíráš se o lidi a oni do tebe strkají. V L. A. se tě nikdo nedotýká. Vždycky jsme za tím kovem a sklem. Myslím, že nám ty doteky tak chybí, že do sebe bouráme, jen abychom cítili aspoň něco.

Tma v metru

Odjakživa jsem měl moc rád, když vlak projížděl nějakým tunelem a na chvíli bylo vevnitře úplně tma - skvělá příležitost někomu rychle poklepat na rameno, plácnout ho přes nohu, něco mu vzít anebo na něj něco položit a jakmile vyjede vlak z tunelu ven, tvářit se, že se nic nestalo :)

No a nedávno se mi to poštěstilo i v R.E.R. Bežně je to tak, že jakmile vláček vjede poprvé pod zem, tak se vevnitř rožne osvětlení a už svítí pořád. No a jak jsem si to tak teď jel směrem na Paříž, tak jsme vjeli do prvního podzemního úseku - a úplná tma, jen problikávání nouzových světel z tunelu. Za chvilku jsme byli zas venku na světle, takže všichni s klidem pokračovali ve čtení novin anebo nečeho podobnýho. Ale za chvíli znovu - všichni museli přestat číst a čekat, až vyjedeme zase na světlo.

No a pak jsme vjeli už úplně pod zem a kromě zastávek byla tma pořád. Prostě super. Višchni nevěřícně kroutili hlavama a nechápali, jak se něco takovýmo může stát. A mě se to moc líbilo :)

Zašmodrchaná sluchátka

Nevím, jak vás, ale mě vždycky fascinuje, jak se dokážou sluchátka od mýho mp3 přehrávače během krátke chvilky v kapse nebo v batohu naprosto totálně zašmodrchat a zasukovat. Trvá mi pak i několik minut, než se mi je podaří zase rozsukovat.

A nejkouzelnější na tom je, že kdybych se snažil já sám sluchátka nějak pořádně zamotat a zasukovat, tak to nedovedu tak dobře a složitě, jak během pár okamžiků samotný sluchátka strčený do kapsy nebo do batohu - asi mají vlastní inteligenci a tímhle způsobem protesují proti strkání do kapes :) No, mají smůlu, nevím, kam jinam bych je strčil, takže spolu asi takhle budeme bojovat pořád.

Centre Pompidou a Musée Picasso

Dnes byla první neděle v měsíci, což znamená volný vstup do mnoha pařížských muzeí a expozic. Samozřejmě jsem neváhal a hned jsem toho využil :)

Prvním cílem bylo muzeum moderního umění v budově Centre Pompidou. Už sama tato budova mě vždy zaujala a nejinak tomu bylo i tentokrát - naprosto odlišná architektura od okolí, křiklavé barvy, technika budovy propojená s veřejnými prostorami, zkrátka něco neobvyklého.




Samotná expozice se zaměřuje na moderní umění seskupené podle různých kategorií - Destruction, Construction/Deconstruction, Archaisme, Sexe, Melancolie, ... - a je to fakt pěkně udělaný. V jedné místnosti máte sbírku výtvorů, které pracují např. s průhledností (skleněná židle, model průhlednýho domu, video s vodou a embryem), v další místnosti zase exponáty pracující s liniemi, v další věci týkající se války, v další ironické a humorné exponáty, atd. Něco z toho mě neoslovilo ani trochu, ale spousta věcí byla dost zajímavých a rozhodně to stálo zato.

Následující výtvor je speciální box pro přepravu člověka.

Název tohoto díla je Chopins Waterloo - to říká myslím vše. Nebyl to obraz, ale fakt celej klavír nalepenej na zdi :)

Kromě výstavy je z Centre Pompidu taky perfektní výhled na okolní Paříž, protože budova je vyšší než všechny okolní domy. Počasí vyšlo krásně, tak to bylo moc pěkný - Montmartre a Sacre Coeur, St. Sulpice a v pozadí La Defense, Eiffelovka, Montparnas, no prostě nádhera, skoro jak z Eiffelovky...


Venku před budouvou hráli a prozpěvovali nějací mongolští mniši - bylo to poprvé, co jsem slyšel naživo hrdelní a alikvotní zpěv v plné síle - vypadá to úplně neuvěřitelně, když vidíte, jak jeden člověk zpívá hlubokým hlasem a kromě toho hlubokýho hlasu je slyšet i takový hlasitý pískání o pár oktáv výš. A k tomu jako doprovod jakýsi smyčcový mongolský nástroje a hlubokej hrdelní zpěv ostatních - dost dobrý. Kraťoučká ukázka z mýho digitálního foťáku tady.

Technická - pokud budete potřebovat levně koupit něco k jídlu a budete zrovna poblíž Centre Pompidou, tak z druhé strany kostela St. Marry než je fontána a Centre Pompidou, je malej obchůdek Franprix - může se hodit.

Druhým a zároveň posledním muzeem dnešního dne bylo Musée national Picasso Paris. Picasso mě vždycky lákal a zajímal, ale nic moc jsem o něm nevěděl, tak jsem se vrhl mezi hromady jeho obrazů a děl, chronologicky seřazených podle jeho tvůrčích období. Rozhodně nejvíc ze všeho se mi líbil kubismus, u ostatního to už nebylo tak slavný, ale sem tam taky něco bylo zajímavý. No, aspoň mám teď představu, co všechno Picasso maloval a tvořil a co si mám za jeho jménem představit.

Pokud se budete chtít někdy do muzeií první neděli v měsíci vypravit, doporučuji vyrazit raděj hned ráno, neb když jsem někdy kolem čtvrté odcházel z Picassova muzea, už tam byla fronta na vstup dlouhá asi 300m. Předtím přes den to ale bylo úplně bez čekání.

Z muzea jsem zamířil k nedalekému metru na Plac de la Republique, kam mimochodem předchozí noc pronikly nepokoje a shořelo tu několik aut - během dne je tu ale naprostý klid a ani náznak toho, co se dělo minulou noc a co se možná bude dít noc následující - no, sám jsem zvědav, jak se nám nepokoje budou nadále vyvíjet.

Versailles a Champs Elysées

Tuto sobotu jsem si trošku pospal, ale protože jsem měl koupenou a od rána cvaklou na dnešek 'carte Jeunes' (jízdenka, která platí o víkendu jeden den od půnoci do půlnoci, pro zóny 1-5 stojí 6,4€), tak jsem vyrazil na výlet po okolí.

Prvním cílem bylo nedaleké městečko Versailles se svým proslulým zámkem. Po cestě jsem přestupoval na nádraží Massy-Palaiseau a protože bylo docela pěkný počasí, tak jsem udělal pro Noha pár fotek vláčků, to on moc rád :)

Ve Versailles jsem potkal hromadu skautů - tipl bych, že všichni skauti z celýho města měli v ten den dohromady výlet, neb na nástupištích byly hromady malých skautíků a skautek i s batohy, před nádražím další hromada starších skautů a skautek na kolech, a když jsem šel přes město, tak sem tam kolem mě profrčel další skaut na kole. Všichni samozřejmě v krojích, takže byli mezi lidma pěkně vidět.


Samotný zámek ve Versailles je dost megalomanská stavba - už když k němu člověk přichází, tak se nestačí divit, jak je to velký komplex. O zámeckých zahradách za ním ani nemluvě, úplně z toho člověk cítí, jak to tehdy za dob Ludvíka kdoví kolikátého muselo být centrum přepychu, bohatství a královských radovánek, i teď to na člověka působí velice majestátním dojmem.








Po Versailles jsem přejel do středu Paříže, k Vítěznému oblouku (L'Arc de Triomphe). U téhle stavby je vždy hrozně zajímavý, jak člověk nemá odhad na velikost věci. Když u něj stojíte, přijde vám, že to není nic nijak zvlášť velkýho, ale když se pak pozorně podíváte na jeho vršek a spatříte malinkatý postavičky lidí, co jsou nahoře, uvědomíte si, jak je to obrovská stavba. Že je to vysoký 50m, to bych opravdu na první pohled netipoval. Sláva Napoleonovi!


Obchodní třída Champs Elysées, táhnoucí se od Vítězného oblouku směrem Place de la Concord, mě tentokrát už jen ujistila v tom, že se sem rozhodně v blízké ani vzdálenější době nehodlám vypravit - jeden obchod s módou a oblečením za druhým, davy lidí, samá reklama ... Nic pro mě.

Po cestě nazpátek se mi ještě podařilo objevit docela dobrej sport s rozumnýma cenama uvnitř Forum Des Halles (Go Sport), tak jsem si konečně koupil botasky, a pak už hurá zpátky do Orsay na večeři!

Rád se vracím domů

Někdy mám pocit, že je na světě úplně krásně. Jakože ne tak normálně krásně, ale fakt úplně nádherně. Tak třeba zrovna teď, když jsem ujížděl stokilometrovou rychlostí ve žlutým autobuse z Prahy do Brna, do očí mi svítilo odpolední sluníčko, až jsem chvílemi musel i přivřít oči, jak mě oslňovalo, ale bylo krásně cítit, jak ještě i teď na podzim se do toho dokáže opřít a pěkně hřát.

Kolem se míhala důvěrně známá krásně barevná podzimní krajina plná padajícího listí a širokého spektra všech barev, spolu s obrazy, které člověku připomínají, že je opravdu doma. Stará škodovka opuštěně stojící u obrovské hromady kamení. Pomaličku jedoucí traktor, kosící mez silnice. Barevné čtverečky, proužky a obdélníky polí namalované na kopečcích okolo. Obrovský orel Mattoni hyzdící jinak pěknou krajinu. Velké Meziříčí hluboko pod mostem dálnice. Zákruty jakési říčky v listnatých lesích.

A tam, někde přede mnou, už jenom kousek, Brno se všemi lidmi a přáteli, na které se moc těším.

A v uších mi zrovna zní Clapton a jeho Layla...

what'll you do when you get lonely
and nobody's waiting by your side?
you've been running and hiding much too long.
you know it's just your foolish pride.

layla, you've got me on my knees.
layla, i'm begging, darling please.
layla, darling won't you ease my worried mind.

i tried to give you consolation
when your old man had let you down.
like a fool, i fell in love with you,
turned my whole world upside down.

let's make the best of the situation
before i finally go insane.
please don't say we'll never find a way
and tell me all my love's in vain