Cliff Stoll: Kukaččí vejce

Právě se snažím nějak kloudně začít s diplomkou, času už moc nezbývá, a tak se mi v rámci studia literatury dostala do ruky docela zajímavá knížka - Kukaččí vejce od Cliffa Stolla. Zaujala mě dvěma věcma, jednak je to reálnej příběh síťového administrátora a astronoma v jedné osobě, kterej se vydá po stopě hackera, který mu napadl síť, a z tohoto stopování se stane docela dlouhý dobrodružství - honička po celým světě, a druhak, že se takovej příběh odehrával v roce 1986 - v té době internet teprve začínal existovat, ale i tak byly po celým světě už propojeny tisíce počítačů a člověk mohl krást data z vojenské databáze na druhým konci světa.

Jo, když už v roce 86 byly takovýhle možnosti, kdo ví, co všechno je možný dnes :) Takže pokud vám nejsou počítače úplně cizí a rádi se dozvíte něco po počátcích internetu a o jednom z prvních zdokumentovaných případů stopování hackera, doporučuji k přečtění!

P.S.: Všiml jsem si na netu elektronické verze knihy, ale papír je přece jenom papír!

Jde po mě kriminálka

Jdu si to takhle pěkně přes Konečňák do školy na oběd, když v tom mě za rameno chytne jakejsi chlapík v kabátě, řekne jen "Půjdete se mnou, Kriminální policie ČR" a táhne mě na druhou stranu silnice. Na můj nechápavý pohled vytahuje odznak a průkaz a když se ptám, co se stalo, co jsem udělal, tak to že se všechno prý brzo dozvím.

Zpočátku se mi vůbec nechce věřit, že je to policajt, ani když mobilem volá hlídkový vůz, kdo ví, jestli to jen tak "nehraje". Za chvíli volá znovu, prý "Chalpi, jeďtě raděj opatrně, ať to někde nerozsekáte, dost to klouže, jsme na Konečňáku pod hodinama." - no to je sranda, jako by policajti sami nepoznali, že sněží a že je kluzko :)

Jsem docela klidnej, neboť si fakt nevzpomínám, co jsem mohl udělat, aby to zajímalo kriminálku - žádnej hašiš ani něco jinýho jsem z Francie pokud vím nedovezl a s mafií taky styky nemám, tak se snad nemám čeho bát. Po chvíli se mi z něj podaří dostat, že mě sleduje už po celé Jiráskove od toho červenýho "udělanýho" golfa. Tož se mu snažím vysvětlit, že s vykradením auta fakt nemám nic společnýho a že jsem byl před chvílí akorát venku se psem, ale moc mi nevěří.

Za chvíli je tu policejní felda, no vida, fakt jsou to policajti, musím vyskládat všechny věci z kapes a z batohu a ještě volaj na centrálu, aby si mě prolustrovali. "Tady vůz ten a ten, prověřte mi prosím Vojtěcha Krmíčka, narozen .... ". Pár otázek, kde jsem před chvílí byl, co jsem dělal, negativní hlášení z centrály o mém trestním rejstříku, ... "No dobrá, přesvědčil jste mě, můžete jít, pěkný den a naschle."

Nu což, aspoň je vidět, že Policie něco dělá. Sice v tomto případě ne moc úspěšně, ale třeba budou mít příště štěstí víc.

Dobrodružná cesta domů

Dostat se domů nakonec nebylo vůbec tak jednoduchý, jako obvykle... V 19 hodin (čas T) mi jel Eurolines autobus z nádraží Gallieni v Paříži, tak jsem s dostatečným předstihem (tak, abych byl cca 40min před odjezdem na nádraží) vyrazil, s velkým batohem na zádech, narvanou sportovní taškou na rameni a malým baťůkem na břichu, no už jen dostat se k RER byla docela fuška.
Cesta do Paříže ubýhala nejrpv úplně v pohodě, jako obvykle, až na to, že se v půlce cesty mezi dvěma stanicema vlak zastavil, kdosi cosi francouzsky zablábolil z reproduktorů a stálo se a čekalo. Uběhlo asi čtvrt hodiny, a vlak se dal pomaličku do pohybu. Říkám si, pohoda, přišel jsem o 15min, nic se neděje, časová rezerva je dost velká.
Jenže ouha, vlak se dal sice pomaličku do pohybu, jenže už nic víc, hezky krokem jsme pokračovali směr Paříž, před náma asi ještě 10 zastávek... Úúúúú, takhle to nestihnu ani náhodou, co teď?
Uběhla další čtvrthodina a my jsme byli na kraji Paříže, pořád pomaličku jsme se šinuli dál, jenže já jsem už nutně potřeboval být o nějakých 5 zastávek dál, abych mohl přestoupit na jedno metro a pak na další... Jestli to tak půjde dál, tak je to bez šance, ne ne...
Na další stanici jsem se rozhodl riskovat, vyskočil jsem z vlaku a přeběhl na nějaký jiný metro, který to bralo jinudy přes Paříž, s mnohem víc zastávkama, ale doufal jsem, že aspoň pojede rychle. A vono jo, jelo docela rychle, jenže zastávek bylo pořád přede mnou spoustu... tik tak, tik tak, tik tak...
Čas T-17min vybíhám z jednoho metra, davem se proběhodírám k další lince metra, která už konečně jede přímo na autobusové nádraží Eurolines... "Dostavte se k odbavení cca 30min před odjezdem." No tak to máte dneska smůlu, to teda už fakt nestihnu ...
Čas T-15min se dostávám do pěkně narvanýho metra správným směrem... Frčíme konečně tam, kam potřebuju... Ještě devět zastávek před náma, můžu to vůbec stihnout za čtvrt hodiny? Proč je zrovna dneska a teď to metro tak pekelně narvaný a na každý zastávce musí řidič nadvakrát zavírat dveře, než se mu to podaří?!
Čas T-5min zbývá ještě jedna zastávka... Hlavou se mi pomalu začínají honit scénáře, co a jak, když autobus nestihnu... Jízdenka propadlá, klíč od pokoje vrácen zpět, minimálně dalších 24 hodin v Paříži, kdo ví, jestli zítřejší autobus bude mít nějaký volný místo...
Čas T-2min vybíhám z metra na st. Gallieni, bohužel jsem přesně na opačné straně, než je směr k nádraží... dlouhej běh s taškou a batohy, no fuj, to mi teda dává zabrat... Míjím check-in v přízemí, na ten teď už není čas, a frčím rovnou nahoru na parkoviště. Rychle, rychle, kde je? Dívám se na hodinky, čas T+2min - vidím tu jen jeden bílej autobus s modrým nápisem Eurolines, ale ten jede do Brém, a pak jakejsi hnědej autobus kdoví kam, to snad ne, už jsou fuč!
Frčím ještě pro jistotu dolů k check-inu, zeptat se, jestli náhodou nejde autobus odněkud jinud - že pry ne, normálně z šestky, ale že už asi bude pryč.
Čas T+5min bežím rychle znovu nahoru, dívám se, kde je šestka - ha, ten hnědej autobus! No fakt, ono to jede do Prahy, hurááááá, stihl jsem to!!! Potvoři jednou nejedou normálním autobusem, jako vždy a takhle mě matou!
Čas T+10min znavej, ale šťastnej, sedím v autobuse a už si to pěkně míříme ven z Paříže. No bylo to fakt drama, naštěstí s dobrým koncem.
Další dopoledne v Praze mě čekal už jen takovej slabší odvar včerejšího večera - za českýma hranicema jsem dal na pány řidiče, kteří odhadli, že v Praze budeme v devět anebo chvíli po deváte, smskou jsem si zarezervoval autobus na 9:30, nastavil budíka na chvíli před devátou, abych případně stihl zrušit rezervaci, kdybychom to do Prahy na půl desátou nestíhali, a chrněl jsem dál.
Jenže ouha, budík nějak nezabral, 9:10 koukám, že terpve přijíždíme ku Praze, a jejda... Rezervace už se zrušit nedá, a že to stihnem za 20min z kraje Prahy na Florenc, o tom dost pochybuju... škoda 150ti korun :( Ale kupodivu to přes Prahu jde docela pěkně, 9:34 přijíždíme na Florenc, rychle beru věci a sprintuju ke žlutýmu autobusu, kterej tam světe div se ještě stojí, sice už zavřený všechny dveře a skoro odjíždějící, ale hosteska se nechá ještě mou zuřivou gestikulací přemluvit a pouští mě dovnitř... Hurááá, za posledních 24 hodin podruhé úspěch :)
Tomu říkám aspoň zábavný cestování, žádná nuda. Kdyby to tak bylo vždy :)